Příběh Mariána

Marián (16) prožil velkou část života se svou matkou a čtyřmi sourozenci na ubytovně. Na klubu Marián často mluvil o své zálibě v bojových sportech a o tom, že rád ukazuje svoji převahu nad ostatními a konflikty řeší nejčastěji napadením druhého. Kvůli fyzickým útokům stál před výchovnou komisí, dokonce mu hrozilo umístění do dětského domova.

Mariánovi nevadilo s pracovnicemi a pracovníky klubu mluvit o svém chování. Popisoval, že se nechává dost často vyprovokovat okolím a potom se neovládne a uchýlí se k násilí. Neuvědomoval si důsledky svých činů, neviděl jiné řešení než konflikty řešit útokem. Léky, které měl předepsané na zvládání agresivního chování, užíval pouze sporadicky.

Pracovnice a pracovníci klubu s Mariánem rozebírali situace, ve kterých se projevila jeho agresivita. Marián je nyní schopný zpětně vyhodnotit, zda byly jeho reakce přiměřené. Zároveň si ujasňuje informace o tom, jaký postih mu může hrozit za bitky, kterých se účastní. Obrací se na pracovnice a pracovníky klubu jako na důvěryhodné zdroje informací. Sám se rozhodl opět brát léky a mluví o své schopnosti ovládat se.

Marián uvedl příklad, kdy při jedné z posledních návštěv klubu, během hry fotbálku, začal prohrávat. Popisoval, jak by se v takové situaci zachoval před pár měsíci – začal by sprostě nadávat a hru by ukončil. Nyní říká, že se naučil ovládat a pracovat se svým naučeným agresivním chováním. Říká také, že člověk „prostě občas prohraje“ a jde o to si hru užít.